35. den - Kempování po americku

Nikdy jsem nebyl moc velkým příznivce kempů. Je to místo kde se setkávají dvě naprosto odlišné kultury - rodiny s dětma a cápkové jako já. Tyto skupiny nejsou v žádném případě kompatibilní. Ta první zaléhá v době, kdy vy většinou otvíráte první lahev. V momentě kdy se konečně zavrtám do spacáku, začínají vylézat nedorostenci a hulákat všude kolem. Hřiště je dost velké, ale zároveň malé na sdílení nezletilých a nás. Když vám totiž pri hraní volejbalu pětkrát do minuty přiletí na plac pingpongový míček, pro který se šour někdo kdo se zrovna naučil chodit, je to otrava. Celkově se tak nějak cítím provinile, když ukazuju holkám kolik piva jsem schopen vypít do minuty a hned vedle postarší pár s vnoučaty mastí kanastu. Prostě kempy ne.
Jenže jakmile bylo rozhodnuto že strávím pár dní ve společnosti dvou amerických slečen, moje argumenty vyšly vničev. Ženy potřebují sprchu, na záchod ke stromu chodí pouze uprostřed noci kdy vzdálenost k umývárkám je strašidelně dlouhá a zkuste jim vysvětlit, že v lese žádní medvědi nejsou - nemožné.

Když ale pominu to neustálé dětské mravenčení, tu stísněnost (no tak, holky, můj stan je tak akorát pro jednoho, postavte si svůj vlastní), zimu v noci (víš, ten tvůj spacák vypadá o hodně líp než ta má deka, nevyměníš? ptá se jedna z nich v době, kdy už  v něm dávno leží) a používání triček jako osušky (přísahám, že ten ručník vysel tady, přiznejte se, kam se zašantročil?), je to nakonec pěkné a na nedostatek péče si nemohu stěžovat. Catherine s Bridget se starají o můj pitný režim a nosí plné tašky vína. Jak je bez korkovače otevřít už je na mně. Neustále mi vymýšlí nějaké aktivity, a abych neplýtval časem, nutí mne se účastnit i v době kdy se chystám spát. A občas ke mně prostě jen tak přijdou a jen tak z nudy něco udělají - jako když mě tuhle u snídaně oholili...